ad. A / Bůh přestal oslovovat člověka přímým způsobem, ale pouze ozvěnou tzv. "Dceřin hlas - bat kol", tak i člověk přestává Boha oslovovat přímým způsobem, ale skrze ozvěnu tohoto Jména.
ad. B / Komunikace mezi člověkem a Bohem však zůstává tatáž. Člověk Boha oslovuje v modlitbě a Bůh člověku odpovídá skrze své psané Slovo. K pochopení tohoto slova dává pět smyslů, rozum a bohaté zkušenosti předchozích generací v tomto studiu. V žádném případě nelze ukončení prorocké inspirace dávat do souvislosti s úpadkem Izraele. Opak je pravdou. Nastala totiž nová etapa Božího jednání. Od dětských let, kdy byl Izrael jako dítko veden rodiči, je nyní Boží lid veden k samostatnosti. Dostává písemnou Toru a jejímu porozumění tak dosahuje vzdělání, které je kvalifikací pro život v olam haba nebo-li v budoucím světě. S podivem však zjišťujeme, že mnoho našich křesťanských přátel se této samostatnosti bojí a velmi rádi by se vraceli do dětských let. Špatný je ten rodič, který své dospívající dítko nevede k samostatnosti. Bláhový je člověk, který je v dospělém věku neosamostatnělý a nostalgicky vzpomíná na svá dětská léta.
Nyní se dostáváme k další otázce. Proč směl Jméno vyslovit pouze velekněz a to pouze o Velkém dni smíření? Souviselo to s naprostou mimořádností toho dne, kdy vrcholilo Deset dní pokání. Právě v této době se rozhodovalo o osudu člověka na celý příští rok, do jaké z nebeských knih bude jeho jméno zapsáno. Původně vyslovil velekněz Boží Jméno celkem 4 krát a to na nádvoří. Později (asi ve 3.století př.o.l.) toto jméno vyslovil pouze ve velesvatyni, aniž by jej kdokoliv ze smrtelníků uslyšel. Proč se tak stalo lze zodpovědět, že k bezmezné úctě k tomuto Jménu. Když totiž velekněz vyslovil jméno, všichni přítomní padli na tvář. Poutníků stále přibývalo a o svátcích Pesach bylo přítomno až na 3 miliony poutníků (podle Josepha Flavia, i když je tento jeho údaj zjevně přehnán). Aby nedošlo k poranění, pošlapání, nebo nedůstojné panice, velekněz v době Druhého chrámu již jméno veřejně nevyslovoval.
7. Septuaginta a přepisy Jména.
Řecký překlad Sedmdesáti - tzv. Septuaginta, přeložila Boží jméno jako Kyrios = Pán. I v češtině je výraz "Hospodin" archaickou podobou pána, relikt ze staroslověnského jazyka. Výslovnost pravého Božího jména by byla již navždy ztracena. Pokusme se nyní o lingvistickou rekonstrukci této zvukové podoby. To činíme zejména proto, abychom ukázali, že výrazy běžně užívané i v odborné literatuře (jako Jahve, Jehova) jsou oprávněná, nebo zda se nejedná o trestuhodné komolení tohoto nanejvýš svatého Jména.
Svědkové Jehovovi se s tímto problémem vypořádali celkem jednoduše. Za základ vzali vokalizaci masoretského textu, kde souhláskám JHVH jsou přiřazeny tyto samohlásky: pahláska e, o a; a odtud dostali výraz Jehova. Nevzali však v úvahu co znamená qere a ketiv v hebrejském textu. Když židovští učenci prováděli vokalizaci souhláskového textu, neodvažovali se nic měnit v biblickém textu. U nejasného, nebo sporného výrazu učinili kolečko, nebo hvězdičku, a na okraj poznamenali, že místo psaného - ketiv, se má správně číst - qere . Správné čtení dostaneme, jestliže samohlásky, které jsou psány u ketiv (tj. výrazu psaného), ale nepatří k němu, dáme k souhláskám qere (tj. výrazu, který má být správně čten). V našem případě, když čtenář hebrejského textu narazí na souhlásky JHVH, ke kterému jsou přiřazeny výše uvedené vokály, ví, že tyto samohlásky nepatří psanému textu, ale souhláskám . Vokalizaci dostaneme výraz Adonaj. Výraz Jehova je patvarem a nikdy se Boží Jméno takto nevyslovovalo. Některé řecké rukopisy, které jsou většinou revizí Septuaginty, místo výrazu Kyrios přepisují Boží jméno ve staroaramejském písmu. Je to například v Aquilově překladu. Tento Aquila byl žákem rabiho Akiby. Druh písma, kterým je Jméno napsáno je typem písma tzv., Zenžirli , což je písmo, kterým se psalo v 8. Století př. o.l. Jiný druh písma je ve fragmentu proroka Habakuka. Svitek byl nalezen spolu s jinými rukopisy u Mrtvého moře. Pozoruhodné je to, že text je zapsán kvadrátním typem písma. Pouze Boží Jméno JHVH je přepsáno do tzv. starokananejského písma, kterého se užívalo do šestého století před o.l. Tento druh písma se vyskytuje i na dochovaném lakišském dopise ze 6. století. Tento druh písma je blízký typu písma z doby Mojžíšovy. Nás bude ze všeho nejvíc zajímat výslovnost jednotlivých znaků. Především souhláska jod se na začátku slova vyslovovala jako j. Souhláska h však procházela různým vývojem a nakonec skončila v alfabetě jako epsilon. Tedy i v době předhelenistické se vyslovovala jako "e". Souhláska vav, ve většině případů si ponechala svoji výslovnost (v alfabetě zaujala místo jako fí), často se měnila, nebo respektive zastupovala (a dodnes v hebrejštině zastupuje) samohlásku "oů, nebo "u". Pak mohla výslovnost tohoto Jména být následující: JEVE, nebo snad JEUE. Ale to jsou jen domněnky.
Boží Jméno má ještě jednu zvláštnost: všechny souhlásky Tetragramatonu jsou (a byly) za jistých okolností i samohlásky. Jod = i; he = uzavírá slabiku na konci slova, (ve většině případů uzavírá samohlásku "a") je neznělé. Vav se vyslovuje jako "o" i "u". Potom Boží Jméno obsahuje všechny potřebné a nám známé vokály.: IEOUA. Kdyby nebylo těchto vokálů, měla by abeceda pouze konsonanty = souhlásky a naše řeč by nebyla řečí, ale pouhými šumy. Tedy můžeme říci směle, že Boží Jméno dává lidské řeči možnost výslovnosti.

Pokud bude naše křesťanské přátele zajímat, můžeme se zabývat otázkou, zda Ježíš vyslovil toto nevyslovitelné Jméno. Máme dostatek materiálů k dispozici, stačí jen projevit zájem.